- Země je centrální planetou geocentrické astrologické projekce a zároveň jedním z nejhmotnějších těles Sluneční soustavy. Všechny vnitřní planety slunečního systému jsou menší poloměrem i hmotou. Přestože jsou zde čtyři větší planety má největší Jupiter jen zhruba jedenáctkrát větší průměr a zhruba třistakrát větší hmotu; obíhá ovšem v pětinásobné vzdálenosti od Slunce. Podobně Saturn, zhruba desetinásobný průměrem a hmotou téměř stokrát převyšující Zemi má orbitu se středním průměrem v porovnání se Zemí téměř desetinásobným, Uran je jen čtyřikrát větší průměrem, cca patnáctkrát svou hmotou a obíhá Slunce v téměř dvacetinásobné vzdálenosti než Země. Obě takzvané periferní planety Neptun a Pluto jsou vzdálené průměrně 30 - 40 krát; orbita Pluta je ovšem značně protáhlá, takže tyto poměry jen špatně vystihují realitu.
Zemský rovník v průmětu na nebeskou sféru vytváří pomyslný světový rovník. Zemská osa protíná pomyslnou nebeskou sféru ve světových pólech. Všechny tři tyto koncepty jsou používané i v astronomii, stejně jako v navigaci; astronomická ročenka obsahuje data vztažená k nebeské sféře podobně jako námořní ročenky pro navigátory.
Osa procházející místem pozorovatele ze středu Země protíná nebeskou sféru v Zenitu a Nadiru (nadhlavník a podnožník); tyto dva body se ovšem nacházejí na kružnicích s altitudou (úhlovou výškou) danou geografickou šířkou pozice pozorovatele (nebo v astrologii vyšetřovaného místa - například místa narození).
V pojetí nebeské sféry tyto body spolu se Zemí stojí a ostatní objekty slunečního systému i vzdálené stálice vůči nim kromě vlastního pohybu daného oběhem po orbitě sluneční soustavy také rotují s denní rotací Země. Deklinace je úhlová vzdálenost objektu od světového rovníku v meridánu (poledníku) nebeské sféry. Spolu s hodinovým úhlem - longitudou tvoří základní souřadnice nebeské sféry. Světový rovník na nebeské sféře svírá s rovinou, ve které Země obíhá Slunce - rovinou ekliptiky - úhel daný sklonem (deklinací) zemského (světového) rovníku k rovině oběhu Země. Tento úhel je relativně stálý s hodnotou okolo 23 stupňů a mění se periodicky s precesí a nutací zemské osy a mírně i dalšími vlivy danými působením ostatních těles sluneční soustavy.
Ekliptika je v astrologii základní pojem jako průmět zdánlivého pohybu Slunce na nebeskou sféru. Nebeská tělesa po ní zdánlivě postupují při svém oběhu kolem Slunce a jejich úhlová poloha vůči vztažným bodům ekliptiky (body jarní a podzimní rovnodennosti, tzv. equinox), určuje longitudu - ekliptickou délku. Samo Slunce v této projekci postupuje po ekliptice rychlostí danou oběhem Země. Jsou-li jednotlivé planety právě rychlejší, říká se, že jsou direktní, přímojdoucí, pokud postupují pomaleji než odpovídá relativní rychlosti Slunce a tedy oběhu Země, mluví se o retrográdním postupu a couvajících planetách.
Planeta nebo bod, který se pohybuje rychlostí odpovídající zdánlivému pohybu Slunce po ekliptice se nazývá stacionární. Momenty, ve kterých objekt přestává být stacionární, mají v astrologii zásadní význam.
Při svém zdánlivém pohybu po ekliptice spolu nebeská tělesa navzájem zaujímají význačná postavení, daná poměrem drah uražených na této pomyslné dráze, takzvané astrologické aspekty. Ty jsou vyjádřeny v úhlových hodnotách a vymezeny jednak přesností, s kterou se tělesa při svém pohybu přiblíží přesnému úhlu promítnutému na kružnici z ekliptiky, ale také rychlostí, s jakou se tento úhel v daném okamžiku zvětšuje nebo zmenšuje.
Vzdalují-li se přesnému úhlu, jehož hodnota jednotlivé aspekty od sebe rozlišuje, mluví se o kvalitě aspektu separačního. Pokud se planety při svém vzájemném pohybu naopak úhlově přibližují přesnému aspektu, je aspekt aplikační. Pokud tedy dvě planety na sebe právě pohlíží pod větším úhlem, než odpovídá danému aspektu, ale při svém postupu se tento úhel stále více přibližuje přesnému úhlu - např. 90-ti stupňům v případě kvadratury - a tato rychlost se právě zásadně nemění, zaujímají nejprve aplikační aspekt, který přechází v separační potom, kdy se aspekt stane přesným. Podobně zaujímají-li dvě nebeská tělesa menší vzájemný úhel, než odpovídá hodnotě některého blízkého aspektu, ale při jejich pohybu se tento úhel zvětšuje, potom jde opět nejprve o aspekt aplikační, který přejde v přesný a zároveň separační aspekt. Proto přesný aspekt, který by nebyl zároveň separačním není možný bez toho, aby obě tělesa příslušně měnila svoje poměrné rychlosti právě v okamžiku dosažení přesného aspektu.
Aplikační aspekt platí za aspekt s větším účinkem než stejně přesný aspekt separační.
Relativní pohyb nebeských těles po ekliptice je vesměs velmi proměnlivý. To je dané jednak tím, že všechny planety obíhají po více či méně protáhlých drahách, ale rovněž tím, že vztažným bodem je Země a nikoliv Slunce, kolem kterého všechny planety včetně Země obíhají. Připomeňme, že ekliptika je pomyslný pojem daný tvarem oběžné dráhy Země kolem Slunce. Úhlové rychlosti planet jsou proměnné v geocentrickém pohledu i když z pohledu ze Slunce jsou právě stálé. Podobně mohou planety z pohledu Země zaujímat ostré úhly i když ve Sluneční soustavě stojí z pohledu jejího středu v zákrytu.
Práce astrologa se opírá o dva pohyby - rotaci Země a vlastní pohyb těles po ekliptice vyjádřený úhlově deklinací a ekliptickou délkou. K práci astrolog používá jako pomůcku takzvané efemeridy, které dané hodnoty tabelují, a výpočet. Tak je tomu v jisté míře již od počátků astrologie, ačkoliv tabulky ve starých dobách měly jinou podobu a výpočet buď chyběl nebo byl zjednodušený více než dnes a prováděli jej lidé manuálním výpočtem. Dnes se astrologie opírá o velmi přesné tabulky poskytované astronomickými autoritami (a dělí se o ně s námořníky) a o mnohem přesnější výpočty, které lze i dnes provádět ručně. Běžně je s mnohem větší pohotovostí obstará programové vybavení pro obyčejný PC nebo laptop - podobně jako to, které je používáno při navigačních výpočtech. Na rozdíl od pozemské navigace, je pro astrologa i dnes jinak tak nepostradatelný GPS zcela mimo hru. Umělé satelity Země nicméně mají nesporný význam při astronomických pozorováních a měřeních a přispívají tak i k astrologickému poznání.
Díky popsané geometrii a její dynamice je zodpovědná astrologická práce velmi náročná i s použitím nejrychlejší výpočetní techniky. Vyžaduje porovnávat aspekty, ale i postavení všech planet v astrologických domech a znameních a vyhodnocovat výsledek jejich společného působení na jednotlivé oblasti symbolizované nebeskými tělesy, znameními, dekany, domy i povahou aspektů. K tomu je třeba značných kombinačních schopností, pečlivé detailní práce a zároveň vnímání souhry detailů. Pomáhá přitom intuice a individuální nadání, ale být dobrým astrologem i při nejlepším nadání vždy vyžaduje značnou zkušenost, opírající se o vzdělání, ale i pravidelnou praxi ve výkladu - interpretaci vypočtených hodnot a zpětnou vazbu známých skutečností.
Poloměr Země je zhruba 6370 km, nebo 3960 zemských mil. Jde o střední hodnotu, protože Země ani s odhlédnutím od členitosti reiéfu není kulatá ani elipsoidní. Je to téměř dvojnásobek poloměru Marsu, více než tříapůlnásobek lunárního poloměru a více než dvouapůlnásobek Merkurova.
Země jen o několik procent přesahuje velikost Venuše.
Hmota Země je necelých 6 trilionu tun, přesnějí 5972 triliard kg. Představuje to méně než třísetinu hmoty Jupitera a tisíckrát menší zlomek hmoty Slunce. Přesto představuje téměř stokrát větší hmotu než Luna, téměř dvojnásobek hmoty Merkurovy, desetinásobek Marsovy a o 23% více než je hmota Venuše.
- Slunce je pro astrology planetou, pohybuje se s ostatními planetami po fiktivní dráze ekliptiky a vytváří s ostatními planetami aspekty a konjunkce. Jmenovitě s Lunou vytváří čtyři význačné aspekty - lunární čtvrtě v aspektech násobků 90ti stupňů - pojmenované úplněk a nov pro opozici a konjunkci a první a třetí čtvrť pro obě kvadratury. Fáze Luny jsou ovšem běžně rozlišitelné i podle iluminace (procenta viditelnosti měsíčního srpku až disku) - pro aktuální stav se můžete podívat na stránku kontaktů. Obrázky se mění podle nejbližší tabelované iluminace. Stáří fáze je počítáno z tabulek efemerid.
Konjunkce Slunce s dalšími planetami se (s výjimkou stálic) označují pojmem spálená planeta - typicky spálený Merkur, který indikuje přetížení intelektuálních funkcí, vysoký intelekt a často zaslepenost rozumu vůlí případně sklony k příležitostnému zadrhávání v řeči a podobným neurotickým nepříjemnostem.
Slunce vyznačuje oblasti celoživotního rozvoje lidského života, pomalé zrání, otce, případně matku, stojí-li v roli otce.
Hmota Slunce je zhruba 2000 kvadrilionu tun a většina jeho hmoty je v plynném skupenství podobně jako u Jupitera, vůči němuž je tisíckrát hmotnější.
Průměrem Slunce více než stokrát přesahuje Zemi a čtyřistakrát Lunu.
Paralaxa Slunce je necelých 9 úhlových vteřin. Zdánlivý úhlový průměr Slunce (velikost slunečního disku na obloze) je cca 31,5 - 32,5 úhlových minut a může být někdy i o málo menší než lunární - hodnoty podle fáze oběhů obou těles kolísají okolo velice blízkých hodnot.
- Luna obíhá Zemi na orbitě se středním poloměrem 3 procent orbity Země, to je asi třicetinásobku zemského průměru. Měsíční hmota představuje něco přes jedno procento zemské hmoty. Doba Lunárního orbitu Země vztažená k nebeské sféře je nazývána hvězdný měsíc a činí zhruba 27 dní a sedm a tři čtvrtě hodiny. Lunární oběh probíhá ve stejném smyslu jako oběh Země kolem Slunce; na rozdíl od většiny jiných satelitů - měsíců jiných planet - v rovině blízké rovině ekliptiky a nikoliv rovníku mateřské planety. Vztažen k jarnímu bodu, který díky precesi zemské osy postupuje po ekliptice vstřícným směrem, je lunární oběh kratší o několik sekund - tato doba je nazývána tropický měsíc. Vztažen k lunárním uzlům - bodům, ve kterých rovina měsíční orbity protíná ekliptiku - je potom tento oběh zhruba o dvě hodiny kratší a jeho trvání je označováno pojmem drakonický měsíc, podle severního lunárního uzlu, označovaného také jako drak nebo Hlava draka (Caput draconis). Konečně vztahneme-li měsíční oběh okolo Země k ose Slunce - Země, dostaneme takzvaný synodický měsíc, který je zhruba o dva a půl dne delší než hvězdný měsíc; protože osa Země - Slunce rotuje v rovině ekliptiky s postupujícím rokem nestejně rychle, kolísá odhylka od hvězdného měsíce od 2 dní 4 hodin do téměř třídenního rozdílu. Tato proměnná doba už vymezuje cyklus, za který Luna projde všechny čtyři měsíční fáze - od novu k dalšímu novu.
Iluminace lunárního povrchu - je daná úhlem, pod kterým dopadají sluneční paprsky na povrch Luny vzhledem ke spojnici Slunce se Zemí a tedy úhlem, který spolu svírají spojnice Země - Slunce a Země - Luna, neboť o stejný úhel je otočena kružnice rozdělující na povrchu Luny světlo a vlastní stín Luny od polohy novu. Za novu rovina trojúhelníku Slunce - Země - Luna prochází ekliptickými póly a nastává konjunkce Slunce a Luny - a příležitostně také zatmění Slunce. Tato dělící kružnice v pohledu Země vymezuje na povrchu Luny eliptickou linii s proměnnou výstředností. V okamžicích kvadratur - první a třetí čtvrtě, kdy je svou rovinou kolmo ke spojnici Země a Slunce, tvoří zdánlivě rovnou hranici světla a stínu, půlící lunární disk. Za novu a úplňku ( konjunkce a opozice mezi Sluncem a Lunou) splývá s okrajem lunárního kotouče. Hranice světla a stínu se pohybuje od západního obzoru k východnímu - přibývá-li měsíc, roste tak osvětlená plocha, od úplňku k dalšímu novu potom ve stejném směru ustupuje světlo stínu.
Povrch Luny je ze Země viditelný jen z jedné - a dlouho jediné známé - poloviny, protože Luna při svém oběhu shodně rotuje - jednu otáčku za hvězdný měsíc a vystavuje tak Zemi stále stejná moře a pohoří.
- Merkur je vnitřní planeta sluneční soustavy a planeta Slunci nejbližší. Obíhá po orbitě se středním poloměrem zhruba dvou pětin zemské orbity a jeho oběžná rychlost je více než čtyřnásobná ve srovnání se zemským oběhem. Merkuriánský rok je 24 procent pozemského - 88 pozemských dní, tedy méně než 3 měsíce. Rotace Merkura je více než dvakrát pomalejší než rotace Luny, která rotuje v souladu s oběhem okolo Země a doba jeho otáčky - merkuránský den - činí přes 1400 hodin, téměř 60 pozemských dní. Tak připadá na jeden merkuránský rok zhruba jedenapůl otáčky - merkuránského dne.
Merkurova orbita je značně protáhlá a bylo třeba poznatků moderní fyziky, aby mohla být vysvětlena bez hypotetických těles, která by ji formovala. Hmotou Merkur představuje zhruba 5,5 procent zemské masy, velikostí je méně než poloviční vůči Zemi - jeho střední poloměr činí zhruba 38 procent zemského. Ve srovnání s naší Lunou není ani o celou polovinu větší (140%), avšak střední hustota jeho hmoty je poměrně vysoká - mezi planetami druhá nejvyšší po Zemi. Podle poznatků sond a modelování Merkurovy dynamiky je jádro Merkura roztavené, podstatně méně husté a tvoří přes dvě pětiny hmoty - zbytek tvoří skály a těžké kovy. Povrch je výrazně zvrásněn patrně v důsledku ochlazení. Rozdíly teplot jsou extrémní - od teplot postačujících v pozemských poměrech pro kapalný dusík až k teplotám přes 400 stupňů Celsia. Nižší gravitace Merkura nepostačuje vzhledem k blízkosti Slunce k udržení stálé atmosféry.
Jako astrologická planeta je Merkur zodpovědný za intelekt, sdělování a komunikaci jako takové. Častá údobí, kdy Merkur zjevně po ekliptice couvá, naznačují těžkosti v projevu, dorozumění, a jsou také zásadním pokynem k zamyšlení o přemýšlení samotném, o způsobu, jak nahlížíme na ostatní, na jevy ve svém okolí, a to, jak si utváříme názor. Retrográdní - covající Merkur nabádá ke zkoumání, zda naše teorie stojí na správných základech, zda slíbené odpovídá reálným možnostem a zda mluvíme v souladu s naším názorem.
13.09.2015,eli
|
Centrum laserové estetiky Praha
Regenerační a sportovní masáže Ingrid Vostrá
Nejen léky
Prodej a výroba sportovních potřeb Praha 2
Venusi - butik - kvalitní móda pro ženy
Lahůdky Fajnšmekr - vynikající potraviny pro člověka
Azub-Bike svět alternativní cyklistiky ČR